-
VELO - 2 na 1 téma
č.4/2002
Možná jste si někteří všimli, že v časopise VELO, č.4/2002 v rubrice "2 na 1 téma" otiskli můj názor. Byla to ale zkrácena verze (z důvodu nedostatku místa, což lze pochopit). Naštvalo mě ale trošku to, že původně jsem se s redaktorem domluvil, že napíši článek na téma "závodní, či nezávodní akce - co je lepší?" (a budu obhajovat nezávodní akce) a ne že téma bude "bikefest či marathon".....
No každopádně teď je to již měsíc stará věc, ale člověk, kterému jsem poslal ten můj originální názor mi teď napsal:
"Tvuj originál článek je mnohem srozumitelnější a vše vysvetlující. Myšlenka v článku ve
velu sice zůstala, ale všechny vysvětlující rozdíly oproti závodnim maratónum zmizely. Což je
ovšem pro čtenáře škoda."
Z tohoto důvodu jsem se rozhodl, že svůj původní názor nenechám ležet v šuplíku (teda na disku C:), ale zveřejním jej, aby jste i vy měli možnost sami porovnat rozdíl mezi tím, co bylo vydáno ve Velu a tím, co jsem původně napsal.
Tady je teda ten originál:
Roman Lipový (28)
freeriderový biker, člen CykloArt bike klubu Kopřivnice, spolupořadatel Kopřivnického Drtiče, několikati menších akcí ve formě vyjížděk, dále kroužku a závodů pro děti. Na internetu moderátor konferencí VELO a MTB Beskydy (vystupující pod přezdívkou ROMAN_BIKE), tvůrce stránek www.kolo.cz/koprivnice a on-line zpravodajství při závodech Beskyd tour.
V mountainbikových počátcích, kolem r.1993 se mi líbily akce, nazvané i jako rallye, kdy účastníci dostali na startu do ruky papír s popisem trasy (mnohdy i bez mapky) a pak společně všichni vyrazili vstříc dobrodružství. Myslím si, že tyto akce byly v našem státě předchůdcem dnešních maratonů, konaných v tak hojném počtu (že se kvůli tomu musela i Velo série rozšířit).
V něčem byly ale tyto akce odlišné. Nezávodilo se. Teda ne že by si bikeři např. při stoupání do kopce neporovnávali síly, to ano, ale na kopci se zase počkali, sjeli a dále opět pokračovali společně. Navíc mnohem více poznávali okolní krajinu, neboť teoreticky napsaná trasa na papíře vyžadovala chvíli přemýšlení a nebo radu někoho z místních. A právě bikerská sounáležitost a poznávání neznámé krajiny, se z moderních závodních maratonů trošku vytratila.
Ano, přiznejme si to. Řada z účastníků (a teď neberu v úvahu jen "špičku", tam je to úplně "zabité") přijede na maratón s hlavním cílem: nechat za sebou co nejvíce kamarádů a dojet na lepší pozici, než minulý rok. To pak jde poznávání krajiny úplně stranou a do popředí se dere jen sledování značení trasy, cyklocomputerů, pulsmetrů a hlášení kontrol, na kterém že to jsme místě.
Myslím si ale, že tohle přece není ta pravá podstata mountainbikingu. Vždyť přece mountainbiking vznikl pro volný pohyb v přírodě, nejlépe v horách, kdy je biker odkázan jen na sebe a nebo na pomoc kamarádů. Právě tato původní myšlenka nás tady vedla k tomu, že by se tato akce měla udělat úplně jinak. A aby nezůstalo jen u slov, tak jsme s kamarády (musím je teď zmínit, to by mi neodpustili:), s Vladimírem Lipovým a Danem Jurákem, takovou akci udělali. Pět ročníků a řada spokojených účastníků nás utvrzuje v tom, že to není nereálné a že nezávodní MTB maratón může být úspěšný (měřeno ovšem spokojenosti účastníků! a ne ziskem z akce, jak se už někde bohužel stalo zvykem).
A jak to vlastně děláme? Hlavně účastníky nemotivujeme k tomu, aby závodili (což prakticky zajistíte tím, že nevyhlašujete vítěze). Když už je nic nehoní, tak si celou trať během "celodenního putování" lépe vychutnají, časové limity proto stanovujeme delší, 11-ti a 14-ti hodinové. Samozřejmě nesmí chybět mapa, kvalitní barevná o velikosti A3 s vyznačenou trasou, jejím detailním popisem a prostorem pro pamětní razítka z horských chat, kde mimochodem mají účastníci čas posedět a v klidu se občerstvit (což je opět další rozdíl oproti rychlému hltání müsli tyčinek při závodním maratonu). Štěstí máme také v tom, že místní pohoří, Beskydy je dobře pokryté značkami KČT, které pro volbu tratě využíváme a tak prakticky vlastními šipkami značíme jen místa, kde značení KČT pro naše potřeby nestačí. Účastníci tak jedou po námi stanovené nejdelší variantě trasy (cca 130km/3000m) dokud mohou a pokud již nemůžou, tak využijí některou ze kracovaček směr cíl.
Tento systém organizace se v neposlední řadě také pozitivně projeví také v ceně startovného, které se dá srazit na 50 až 100,-Kč, což je také příjemné
Závěrem: netvrdím, že závodní maratóny jsou špatné, to ne, jen jsem chtěl napsat, že existuje i něco jiného, nezávodní maratón, který je, podle mého názoru, méně o závodění a více o podstatě mountainbikingu a o pohybu v přírodě.
Pokud vás tento můj názor a nebo náš maratón zaujal, tak se můžete podívat na www.kolo.cz/koprivnice/drtic , kde je o Drtiči více informací, fotek, video a také názory účastníků z let minulých. Můžete mi také svůj souhlas, či nesouhlas napsat na E-mail (viz kontakt) a nebo si také napsat o radu, pokud chcete zorganizovat podobnou akci.
|